Recenze: Hvězdy nám nepřály

Hvězdy, nemoc, láska a potom ta dvojice slov, kterou jsem viděla všude a vlastně ji ani pořádně nechápala.
Okay?
Okay.

Přečetla jsem spoustu recenzí, jenž slibovaly, že tahle knížka bude vážně dobrá. Jenže já čtení stále oddalovala. Ani ne tak kvůli tomu, že bych se bála zklamání, ale měla jsem pocit, že v průběhu školního roku nedokážu knihu správně procítit.

Seznamte se s šestnáctiletou Hazel Grace Lancasterovou, které byla v třinácti letech diagnostikována rakovina štítné žlázy. Ta se později přesunula do plic a Hazel tak s sebou musí vozit kyslíkovou bombu, aby jí pomáhala s dýcháním.
A pak je tu Augustus Waters. Nad zákeřnou nemocí zvítězil, ale stála ho pravou nohu.
Tito dva mladí lidé se poprvé setkají na jednom ze sezení v podpůrné skupině.

Přesně tak nějak začíná Greenova kniha.

Občas si člověk přečte nějakou knížku a pocítí až fanatickou potřebu přesvědčit úplně každého, aby si ji přečetl také, protože se mu zdá, že je to jediný způsob, jak náš roztříštěný svět uvést zase do pořádku. A pak jsou knihy jako Hvězdy nám nepřály, o kterých lidem vykládat nemůžete, knihy tak jedinečné, tak zvláštní a vaše, že když o své lásce k nim promluvíte, máte dojem, že je zrazujete.

Musím se přiznat, že jako první jsem viděla film. Ten byl krásný, vtipný a dojemný zároveň. A protože jsem chtěla s Hazel a Gusem strávit ještě trochu času, slavnostně jsem otevřela knihu na první stránce a začala číst.

Kéž by tak má ruka dokázala vyjádřit, co nosím v srdci. Už byla napsána spousta knih o dvou mladých lidech, kteří se jednoho dne potkají a jejich vztah postupně přeroste v lásku.
Jenže v tomto případě Hazel a Augustovi hvězdy opravdu nepřály. V jejich příběhu sehrála velikou roli nemoc a oni nevěděli, kolik společného času jim ještě zbývá. O to více si dokázali vážit jeden druhého.
Hvězdy ovšem nejsou jen knihou o lásce a nemoci, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jsou o naději, odkrývají nám spoustu důležitých pravd, jenž jsme třeba doposud přehlíželi, a hlavně nám ukazují, že i za pár měsíců se dá prožít celá věčnost.
 
Hlavní postavy pro mě hodně znamenají a ráda bych je označila prostou dvojicí slov: neobyčejně obyčejné. Právě pro jejich pohled na svět. A to i přes tíživou situaci, jenž je potkala.

„ A já jsem se zamilovala , jako když člověk usíná: pomalu a pak najednou docela."
Hazel mě utvrdila v tom, že ikdyž máme dětinské sny, měli bychom v ně věřit a snažit se je uskutečnit. Osobně si myslím, že chtěla znát konec Císařského neduhu, protože potřebovala mít důkaz, že pokud zemře, všechno půjde dál a její rodiče najdou ještě nějaký smysl života.
Sám Císařský neduh sehrál důležitou roli v celém příběhu. Tato prostá věc, končící uprostřed věty, dokázala spojit dva lidi v jednu duši.

„ Moje myšlenky jsou hvězdy a já v nich nedokážu rozpoznat souhvězdí."
Tím druhým člověkem není nikdo jiný než Augustus.
Augusus s cigaretou v puse, kterou si nikdy nezapálil.
Augustus posedlý metaforami a symboly.
Augustus a jeho báječný pohled na svět.
Prostřednictvím Hazel zjistil, že život je o něčem víc, než o zanechávání nějakého otisku na světě. A že možná stačí zanechat svůj otisk jen v jednom člověku.
 
Proč bychom se měli stále honit za úspěchem, snažit se překonat ostatní, abychom tak po sobě zanechali nějakou stopu? ( když ty stopy, které zanecháme můžou být často jizvy?)
Proč bychom jednou nemohli zvolnit, kráčet po zemi lehce a začít si více všímat věcí kolem sebe?
Tohle se mi zapsalo do srdce díky Hvězdám.
 
Ještě přemýšlíte, zda si přečíst knihu, co vás hluboce zasáhne, vykouzlí úsměv na rtech a vžene slzy do očí?
Dosud jste ji míjeli, protože nechcete pociťovat smutek?
Ale..... Bez bolesti by člověk nepoznal radost.
Už jen kvůli tomu si ji přečtěte.