Recenze: Skleněný zámek

 

Autor: Jeannette Walls

Originální název: The Glass Castle
Série: -
Žánr: autobiografie, non-fikce

Počet stran: 304
R. vydání: 2008
Nakladatelství: Coolumbus






Proč jsem si knihu vybrala 
V tomto případě jsem si knihu nevybrala. To kniha si vybrala mě.
Dostala jsem ji od babičky k Vánocům a k jejímu čtení se mi moc nechtělo. Potom mi byla kniha vybraná v měsíčním párování na červen a já si řekla, že ji tedy zkusím. Nedjříve jsem se musela do čtení příšerně nutit ( nevím proč jsem měla představu, že se mi nebude líbit) , ale pak jsem byla velmi ráda, že jse se ke čtení odhodlala. Zalíbila se mi dokonce natolik, že jsem si ji brala skoro všude. Četla jsem doma, na zahradě, ve škole a nemohla jsem přestat.

Obálka 

Pod přebalem má knížka nádherné zelené desky.
Může mi však někdo odpovědět na otázku, co se stalo s fotografií těch dvou dětí? Proč na obálce vypadají, jako by je někdo vystřihl z nějaké fotky a ještě k tomu poslepu? ( na GR vypadá takhle Byla bych ráda, kdyby obálka vypadala třeba takto. ). O této obálce jsem také psala v knihobraní.
 
Na co se můžete těšit?
(aneb stručný děj a moje pocity) 
Kousek z anotace:
Autorka v něm vzpomíná na své dětství a mládí, prožité v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století na mnoha hostinných i nehostinných místech USA. Rose Mary a Rex Wallsovi a jejich čtyři děti bydleli v karavanu, pod stanem, v autě, nádherném starém domě (ovšem prožraném červotoči), v rozpadlé staré barabizně…na poušti, v Kalifornii, ve Phoenixu a nakonec ve Welchi, nejztracenější důlní díře v celých Spojených státech.
Potýkali se s nedostatkem jídla, peněz, se špínou, matčinou leností a otcovým opilstvím, ale přesto… rodina žila pohromadě a všichni se měli navzájem rádi. To jen rodiče neuměli a snad ani nechtěli vytvořit svým ratolestem život v dostatku a pohodlí. Přes to přese všechno (anebo možná právě proto) ale vychovali silné osobnosti, které se umějí poprat s nesnázemi a nepřízní života.

 •  •  •

V kategorii non-fikce ( autobiografie apod.) je určitě spousta zajímavých knih. Já delší dobu nedokázala narazit na tu pravou, která by vybočovala z řady a něčím mě oslovila.

Podařilo se to až knížce Skleněný zámek. 

Autorku obdivuji za to, že své rodiče dokáže popsat s velkou láskou. A to i přesto, že neměla zrovna lehké dětství.

Jako malá se musela se svojí rodinou neustále stěhovat, a když se konečně usadili ve Welchi stále se svými sourozenci postrádala značnou řadu základních lidských potřeb. Rodina se svým skromným rozpočtem nemohla takřka vyjít a Jeannette se čím dál častěji uchyloval k alkoholu.

Děti musely chodit do školy v roztrhaných šatech, spát v lepenkových krabicích a jídlo si sháněly z odpadkových košů.

Přesto Jeannette na své rodiče nikdy nezanevřela a v knize je popisuje bez nejmenší stopy hořkosti.

Při čtení jsem stále myslela na autorku a musela ji obdivovat, že si nakonec dokázala najít tu správnou cestu.

pro mě to není jeden z mnoha životopisných příběhů, ale dojemná kniha o vítězství nad nepřízní osudu a vzájemné pomoci.

 Hodnocení

Nejdříve jsem knize opravdu moc nedůvěřovala a myslela si, že jí dám maximálně průměr.
Po přečtení se rozmýšlím, jestli jí mám dát čtyři nebo pět hvězd. Nakonec dávám zasloužené čtyři hvězdičky. Z toho důvodu, že mi na prvních stránkách připadal autorčin styl psaní až příliš strohý, ale v průběhu knihy jsem si na něj zvykla.
Autorčino vzpomínání na dětství bylo opravdu působivé a hodně toho ve mně zanechalo, našlo si místo v mém srdci. 

   

Ukázka:
„Mami, prosím tě." Cítila jsem, jak napřimuji ramena, což se mi pravidelně stávalo při rozhovorech s ní. „Mám na mysli něco, co by ti pomohlo změnit život, zlepšit ho."
„Ty mi chceš pomoct změnit život?" zeptala se. „Můj život je v pořádku. To ty potřebuješ pomoct. Máš úplně zpřeházené hodnoty."
„Mami, před pár dny jsem tě viděla probírat se odpadky v East Village."
„Lidi v téhle zemi jsou příšerně rozmařilí. Tohle je můj příspěvek k recyklaci." Nabrala si sousto. „Proč  jsi na mě nezavolala?"
„Styděla jsem se za tebe, mami. Schovala jsem se."
Namířila na mě hůlkami. „Vidíš?" zvolala. „Tady to máme. Přesně o tom mluvím. Jsi přehnaně přecitlivělá. Já a táta jsme už jednou takoví, jací jsme. Smiř se s tím."
„A co mám lidem říkat o svých rodičích?"
„Prostě jim pověz pravdu,"  řekla máma. „To je nejjednodušší."